Srpen 2007

Já se vrátím. A se mnou příjde... nové články :,)

25. srpna 2007 v 12:00 | Míša |  Blog
Já se vrátím. A se mnou příjde... nové články :,)
Pokud si toto čtete, tak sem nejspíš přicházíte již po několikáté. Z toho usuzuji, že se vám tu líbí (což mě těší :,)), a proto vás chci ujistit, že se sem ještě vrátím! 24. tohoto měsíce jsem ve večerních hodinách odcestovala do zahraničí a nemám příležitost navštěvovat internet, ale hned, jakmile se vrátím, opět se blogu začnu věnovat, takže mi zachovejte věrnost :,).
Na závěr vám chci říct, že i když sem třeba déle nic nepřidám, stále (pokud nejsem někde mimo město) sleduji komentáře, takže mi prosím nějaké pište :,).
Nashledanou 1., 2. nebo3. 9. 2007! (Kdy přesně ještě nevím, jak to vyjde.)


Anketa č. 2

20. srpna 2007 v 18:52 | Míša |  Ankety
Nepředpokládám, že ano, ale i takoví lidé jsou. Hlasujte prosím.

Anketa č. 1

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  Ankety
Já věřím, že ano, co vy?

Jako vlkodlak?

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  Zážitky
Tento příběh byl uveřejněn na Záhadách a Mystériích a autor si stojí za jeho pravdivostí. Já ho neodsuzuji, ale ani plně neuznávám, neboť důvěra je drahá věc, která se jen tak nerozhazuje. Tedy čtěte:
Jako vlkodlak?
Tento příběh se stal a nemám sebemenší důvod si to vymýšlet.

Jednoho zářijového rána jsem vezl mamku do práce kolem sedmé hodiny ranní. Počasí bylo vlhké, sychravé a lehce zamlžené. Ihned jak jsme minuli přehradu, tak sjíždíme lehce z kopečka, kde se před námi objevuje rovinka, asi 150 m rovná silnice s velkým srázem po pravé straně a dole taková malá obec. Po celé délce této rovinky byly rozmístěny v rozmezí asi 20 metrů kupky pořezaných křovin a stromků, protože to tam prořezávali.
Najíždíme tedy na tu rovinku, před námi lehká mlha a sychravo, jedem asi 40km/h, tedy poměrně pomalu a najednou před námi z poza jedné kupky pořezaného chroští vylézá tak zvláštně pomalou a ladnou chůzí nějaký tvor přímo do silnice a kouká nám přímo do očí. Vypadal jako pes s dlouhým a hustým ochlupením, celý mokrý - dobrá pes, ale byl neobyčejně velký asi jako dospělá srna a když jsme se k němu blížili, jeho pohled byl natolik jasný a pronikavý, až jsem měl z toho husinu na těle a máma taky. Jeho oči vypadaly jako lidské oči a lezl nám přímo pod auto, jako by se chtěl nechat přejet, nebo nás donutit zastavit. Musel jsem tedy strhnout volant a objet ho.
Máma i já jsme v tu chvíli mlčeli, trošku jsem strachy na to šlápnul a až po chvíli jsme se na sebe podívali a 2 hodiny u ní v práci řešili, co to bylo za podivné zvíře, které jsme v životě neviděli. Mě osobně ten tvor připomínal vlkodlaka jako z filmu, ale lezl po čtyřech.
Zpátky jsem jel strachy radši jinou cestou a to mi bylo 25 let, jen tak se něčeho nebojím.

Dodnes nevíme, co to bylo za tvora, někdy se k tomu vracíme a vzpomínáme, jaký to byl nepříjemný, zvláštní a tajemný zážitek.
Autor: jkmaxfli
Vydáno: 24. 7. 2007

Vlkodlačí proměna - můj článek! ©

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  O vlkodlacích
Vlkodlačí proměna
Jakpak asi probíhá, co myslíte? Trvá dlouho? Je bolestivá? Možná vás zklamu, ale ne. Bolestivé proměna pod svitem úplňku vešla do povědomí kvůli hororovým filmům. Skutečnost, ta je jiná.
Vlkodlak se zpravidla měnil během několika vteřin. Někteří k tomu potřebovali vlčí kůži (+ někdy kouzelné masti), kterou si přehodili přes tělo. Přilnula a pak se prostě proměnili. Toto je však jen jeden typ proměny. Další vlkodlaci kůži vůbec nepotřebovali, prostě chtěli a byli vlky.
U té první skupiny by se možná dalo věřit teorii o Vlčích mužích z knihy Kdo přichází v hodině vlků (ve zkratce: Tvrdí, že vlkodlaci mohli být členy skupiny Vlčích mužů, kteří se za vlky jen převlékali a vraždili tak.), ale kdo ví. Je více způsobů, jak uvařit kávu, ale pořád to bude káva. Rozumíte?

Upíři vs. vlkodlaci aneb na život a na smrt? - Můj článek! ©

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  O vlkodlacích
Upíři vs. vlkodlaci aneb na život a na smrt?
Řekla bych, že nejen pod vlivem filmu Underworld a hry BiteFight se v poslední době po internetu objevují zprávy o rivalitě a věčných bojích mezi těmito tvory. Je to poznat převážně v komentářích. Samozvaní vlkodlaci tam "řvou" na samozvané upíry a naopak, jak jsou oni "nej" a ti druzí úplně nejtrapnější.
Já však nevidím důvod ke konfliktům mezi nimi. Samozřejmě, může být nějaký ten vlkodlak rozhádaný s nějakým tím upírem, ale to za všeobecnou nenávist přece nemůžeme pokládat. Jiné by to asi bylo, kdyby se náhodou potkal upír s přeměněným vlkodlakem typu "Ahoj mami, MŇAM!" který v tu dobu o sobě neví. To je pak potyčka pravděpodobná, ale nikdo z nich za to nemůže. Vlkodlak se neovládne a upír se brání, toť vše. Opravdu nepředpokládám, že by v našich ulicích řádila utajená válka mezi upíry a vlkodlaky, i když film to byl pěkný (až na ty mrtvé).
S tímhle se tu nebudu už nějak víc rozepisovat, snad je vám jasné, jak to mezi nimi je.

Vlkodlaci z Finska

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  Cizí články
Finští vlkodlaci jsou kupodivu spíše melancholičtí tvorové. V severských mýtech a legendách se člověk obvykle mění ve vlkodlaka aniž by si to skutečně přál, buď náhodou (tím, že dělal něco, co ho v něj promění aniž by o tom věděl), nebo že ho nějaká čarodějka očarovala (ve finském podání většinou pocházela ze Švédska, ačkoliv samotní finové nebyli v magii žádní začátečníci). Nebohý vlkodlak (který v této podobě setrvává ve dne i v noci dokud kouzlo není zrušeno) se potuluje okolo domů, občas žere dobytek, lidi jen velmi zřídka a čeká, dokud ho někdo nepozná. Pokud se to někomu podaří (často například jeho matce) je schopná ho vysvobotit tím, že ho osloví jeho vlastním (křesťanským) jménem, nebo mu podá skývu chleba. Někdy se ovšem stane, že vlkodlakovi, i poté, co opět získá lidskou podobu, zůstane až do smrti jeho vlčí oháňka. Sauny v některých finských domech skutečně mají na lavičce, (prkýnku nebo na čem se to tam v sauně sedí) otvor - zřejmě určený pro oháňku bývalého vlkodlaka.

Jižní soused Finska, Estonsko, je také známé svými vlkodlačími legendami. Ve finštině je Estonsko někdy nazýváno "Viro" a je zajímavé, že vlkodlaci byli jednu dobu Finy označováni jako "vironsusi" (Estonský vlk). V této souvislosti je ale nutno z etnografického hlediska poznamenat, že "vironsusi" zároveň také znamená to samé co vlkodlak, (tedy vlk-člověk) a do souvislosti s Estonskem začalo být dáváno až zpětně, v souvislosti s jeho reputací vlkodlačí země.

Vlkodlaci z Brazílie

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  Cizí články
Vlkodlaci z Brazílie:
V Brazílii se z člověka stává "lobisomem" pokud je sedmým mužským potomkem stejného otce a matky... Poprvé se proměňuje po dovršení 13, roku (povšimnete si tradičních magických čísel) a to vždy o půlnoci, v době 40ti denního půstu před velikonocemi a pouze do druhé hodiny ranní..

V některých oblastech Brazílie (které se více méne shodují s oblastmi portugalské kolonizace, skrze kterou se tato pověra do Brazílie dostala) se prokletý clověk promění ve vlkodlaka, pokud v pátek (nejlépe třináctého) za úplňku přejde přes križovatku (križovatky byly už ve starověku spojovány s Hekaté, bohyní čarodějnic a obecně ani v českých pověrách se s nimi nepojí nic moc dobrého...)

Vlkodlaci z Argentiny

20. srpna 2007 v 18:51 | Míša |  Cizí články
Vlkodlaci z Argentiny:
Lóbisónem se obyčejně stává sedmý syn (zatímco sedmá dcera je předurčena stát se čarodějnicí). Když se promění v osrstěnou nestvůru mající současne vlčí i lidské rysy, toulá se lobisón v hornatých a pahorkatých oblastech a požírá převážne mršiny. Nicméně pokud je vyrušen člověkem, okamžite zaútočí. Oběti (muži stejne tak jako ženy) se, pokud přežijí, také promění v lobisóny, avšak to se stává jen velmi zřídka, neboť vetšina lidí se jeho zubům a drápům neubrání a zraněním podlehnou. Lobisón je považován za neobyčejne zuřivého a nebezpečného tvora. Také se traduje, že k proměně v lobisóna stačí dostat se do kontaktu s jeho slinami (tady se nabízí zajímavé srovnání například se vzteklinou).

Počátkem 19, stol. byla v Argentine víra v lobisóny tak rozšírená, že rodiče se ke svému sedmému synovi (linie nesmí být prerušena narozením dcery) nehlásili, nebo ho nabídli k adopci a traduje se, že několik takovýchto chlapců bylo dokonce zabito... Z tohoto důvodu vydal argentinský prezident roku 1920 nařízení, podle kterého každý sedmý syn automaticky spadá pod božský patronát prezidenta a u příležitosti křtu (kdy tento svazek vstupuje v platnost) obdrží zlatý prívěsek (v textu bylo golden medal, nevím, co si mám pod tím přesne představit) a také za něj stát platí školné, a to až do jeho jednadvaceti let. Toto nařízení splnilo svuj účel a ukončilo strach z lobisónů (a nejspíš také přispělo ke zvýšení porodnosti). Doposud je stále v platnosti a prezident se občas (obzvláště před volbami) osobně účastní křtů svých adoptivních svěřenců...

Vlkodlaci z Norska

20. srpna 2007 v 18:50 | Míša |  Cizí články
Podle norských legend se člověk může proměnit ve zvíře, pokud na sebe navleče jeho kůži (toto se vyskytuje v modifikované podobě i v jiných kulturách - opasek z vlčí kůže, ptačí peří apod.). Bůh Loki se tímto způsobem často proměňoval a měl v zásobě mnoho kůží (včetně červí a bleší).

Znamení vlka

20. srpna 2007 v 18:50 | Míša |  Cizí články

Znamení vlka

Héra se strašně rozhněvala, když se dozvěděla o další nevěře svého muže Dia. Její záchvaty žárlivosti byly pověstné. Tentokrát vytrestala svoji sokyni tak, že přikázala, aby jí žádné místo na zemi neposkytlo útočiště, kde by mohla porodit. Létó musela opustit svou vlast, krajinu Hyperborejců, která se rozprostírala u mořského pobřeží na nejzazším severu. Tam se z mocného dechu boha Borea rodil ledový vítr. Létó prošla křížem krážem tyto nehostinné končiny a všude ji provázely hrozby bohyně Héry. Z každého města byla vyštvána, z každého ostrova vypuzena. Uchýlila se proto do tmavých lesů, kde se chvěla strachem před divou zvěří. Aby se skryla, proměnila se ve vlčici.
Vlčice Létó se nakonec dostala na ostrov, který Héra přehlédla. Byl to plovoucí ostrůvek, který se ještě neuchytil mořského dna. Tam porodila dvojčata: bohyni Artemis a boha Apollóna.
Útrapy Létó ještě neskončily. Když s novorozeňátky procházela Lýkií, "krajinou vlků" , pastýři ji kamením odehnali od pramene, kde se chtěla osvěžit. Za trest je proměnila v žáby.
Její syn Apollón, kterému Zeus daroval lyru, se stal bohem hudby. Jeho zářivá krása oslnila nejednu nymfu. Mezi nimi vynikala hlavně bohyně Kyréné, která ochraňovala otcova stáda před divokou zvěří v lesích krajiny zvané Pindos. Toho dne, když Apollón poprvé spatřil Kyrénu, právě zápasila se lvem. Bůh se proměnil ve vlka a odehnal útočící šelmu. Potom se Apollón převtělil zpět do vlastní podoby, dívce zmátl hlavu sladkými slovy a unesl ji ve svém voze.
Později se v řeckých Delfách podařilo Apollónovi zabít netvora Pýthóna, který obýval jeskyni na úpatí Parnasu a sužoval okolní obyvatelstvo. Lidé tam Apollónovi z vděčnosti postavili svatyni. Ze široka daleka do ní poutníci nosili obětní dary na jeho počest a slávu. Za čas se v chrámu nahromadil pohádkový poklad. Jednoho dne však celé bohatsví zmizelo - někdo ho uloupil. A potom obyvatele Delf noc co noc probouzelo příšerné vytí vlka, který probíhal městem. Lidé v tom viděli boží znamení. Sledovali zvíře, a to je dovedlo do hustého lesa na svazích hory Parnasu. Tam objevili veškeré posvátné bohatsví ukradené z Apollónova chrámu spolu s mrtvolou zloděje, kterého tam vlk přistihl a zabil. Na věčnou památku tohoto zázračného činu postavili lidé nedaleko Apollónovy svatyně sochu vlka.

Vlčí ostrov

20. srpna 2007 v 18:02 | Míša |  Cizí články
Vlčí ostrov

V Řecku žila překrásná princezna Théofané, která měla spousty nápadníků. Zamiloval se však do ní Poseidón a unesl ji. Nápadníci se společně vypravili Théofané hledat, až dorazili na ostrov, kde ji Poseidón ukrýval. Našli zde jen ovce, a tak je ze vzteku pozabíjeli a začali je jíst. Byli to však proměnění obyvatelé ostrova a Poseidón za to nápadníky proměnil ve vlky.

Vlčí ostrov

V Řecku žila princezna jménem Théofané, což znamená "božský zjev". To jméno se k ní vskutku hodilo. Byla opravdu krásná jako bohyně. A tak se vždy kolem ní točilo množství nápadníků, kteří se předháněli v dvoření, jen aby se jí zalíbili. Théofané však s výběrem budoucího manžela nepospíchala. V apláci jejího otce, krále Bisalta, bylo vždy rušno a veselo, protože se tam neustále bavilo mnoho mladých lidí. Ale někdy, když chtěla mít chvilku klidu, odcházela Théofané v doprovodu dvou či tří služebnic na mořský břeh. Vydávala se tam brzy ráno, před příchodem nápadníků. Na prázdné pláži děvčata odložila závoje a tuniky, dováděla ve vlnách, šplíchala po sobě vodou a vesele se smála.
Bůh moře Poseidón bydlil ve skvoucím paláci na mořském dně. Občas se vynořil z mořských hlubin ve voze taženém ohnivými koňmi se zlatými hřívami. Rozrážel vody svým trojzubcem a za ním zůstavaly jen zpěněné brázdy vln. Pro smrtelníky zůstával přitom sice neviditelným, ale bouřky, které rozpoutával, byly neklamným znamením jeho přítomnosti.
Jednou ráno Poseidón uviděl na pláži Théofanu. Měl zrovna dobrou náladu a proto své spřežení behnal tak divoce jako obvykle. Nad mořem vál lehký větřík. Ten vyvolával jen drobné vlnky, které dovádějícím dívkám působily velké potěšení. Krása královské dcery boha oslnila. Zamiloval se do ní na první pohled. Ale v téže chvíli ho začala mučit žárlivost. Okamžitě se rozhodl zmařit naděje jejích nápadníků. Hned příštího rána se k břehu přivalila obrovská vlna a unesla Théofanu z pobřeží. Služebnice mohly jen bezmocně přihlížet, jak se vzdaluje na širé moře. Zdálo se,že ji nese hřeben vlny, až úplně zmizela v stříbrných pěnách za obzorem.
V královském paláci bylo první zděšení rychle vystřídáno hněvem. Nápadníci pochopili, že únoscem nemůže být nikdo jiný, než Poseidón. Vyslechli věštce, poradili se s kouzelníky. Dozvěděli se, že mořský bůh ukryl Théofanu na malém ostrůvku v Egejském moři. Zapomněli na své soupeření a rozhodli se, že budou dívku hledat společně. Postavili loď, najali lodníky a veslaře a zaplatili jim zlatem. Pak vypluli na moře, připraveni vzdorovat všem těm hrozným bouřkám, které na ně Poseidón sešle, aby je zastrašil.
Po mnohých dnech plavby mezi skalnatými útesy, navzdory divokým větrům, které zpomalovaly jejich putování, odhodlaní nápadníci přece jen přistáli na ostrově ukrývajícím Théofanu. Rozdělili se na několik skupinek, aby mohli propátrat každé zákoutí ostrova. Hledali mnoho hodin. Viděli, že se budou muset vrátit s nepořízenou. Na ostrově našli pouze ovce. Stovky ovcí, ale ani jednu lidskou bytost, ba ani pastýře! Všechny chatrče byly opuštěné. Kam se poděli jejich obyvatelé?
Jeden z nápadníků v bezmocné zuřivosti probodl kopím ovci, která se klidně popásala opodál. A vzápětí se rozpoutalo krveprolití. Zatímco jedni sbírali dřevo a snášeli je k břehu, druzí zabíjeli ovce a stahovali je, aby si je opekli nad ohni, narychlo zapálenými na pobřeží.
Nahoře na kopci stál statný beran a nehnutě pozoroval tu ukrutnou podívanou. Vedle něho ležela ovce s bělostným rounem. Náhle se beran vzepjal na zadní nohy a předními prudce dopadl na zem. Zpod kopyt mu zasršely jiskry. Zároveň z jeho rohů vyšlehly dva blesky. Prolétly k pobřaží, kde se muži, zpití krví a hněvem, právě zakusovali do upečeného skopového masa. Vtom jeden zděšeně vykřikl. Viděl, jak se tělo jeho druha pokrývá tmavými chlupy a mění se ve čtvernožce. Tu i on sám ucítil, jak mu rostou uši a tělo se proměnuje. Ve chvilce všichni nápadníci pozbyli lidské podoby! Když chtěli promluvit, vycházelo jim z hrdel jen skučení a vytí. Vlci! Všichni se proměnili na vlky!
Na pobřeží zůstali jen samí vlci, ohromení úžasem. Statný beran s ovečkou, dříve než zmizeli za kopcem, nabyli skutečné podoby. Začarovaní nápadníci v nich poznali Poseidóna a Théofanu. Proměnili se totiž předtím ve zvířata, aby byli nenápadní. Ani ostatní ovce nebyli ovcemi. Byli to původní obyvatelé ostrova, které bůh takto proměnil. Poseidónova pomsta odsoudila nápadníky za jejich opovážlivost k doživotnímu bloudění světem ve vlčí kůži.
Lidem se nikdy nepovedlo najít ostrov, kde Poseidón ukryl Théofanu. Ani s nápadníky se už nikdo nikdy nesetkal. Snad se ještě dodnes vyskytuje kdesi v Egejském moři ostrov obydlený samými vlky...

Mýtus o Lykáonovi

20. srpna 2007 v 17:48 | Míša |  Cizí články
Mýtus o Lykáonovi

Prvním králem Arkádie byl Lykaon a žil zde se svými syny v naprosté bezbožnosti. Na jedné hostině pak podstrčil Diovi, kterého nepoznal, pokrm z dětských končetin. Bůh ho za to proměnil ve vlka a celý jeho palác zničil.

Lykantropie pohledem vědy

20. srpna 2007 v 17:48 | Míša |  Cizí články
Lykantropie pohledem vědy
Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.

Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.

Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.

Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.

Vlkodlak

20. srpna 2007 v 17:48 | Míša |  Cizí články

Vlkodlak

Vlkodlak je bájná bytost, jedná se o člověka který má možnost proměnit se ve vlka.

Vlkodlaci v legendách

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka "iránští dvounozí vlci", kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, zde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a tedy nebyl původně považován za "zlého". Z báje "O Wodanu a jeho vlcích" se postupně vyvinula pověst "O divokém lovci a jeho psích" ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za "zlého tvora" tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky, mezi nimiž zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se, ale nevytvořila zcela jednotná představa, ale naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy jak se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem, tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.
  1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí se zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to ještě lidé narození v určitých astrologických momentech. Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
  2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se "hodným" vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
  3. Přímým stykem - pokousání, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
  4. Umrlci - umrlec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.
Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor, obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v ho lidské podobě.
Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze pokud je odklel čaroděj, který je zaklel.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s vlkodlakem, nebyli nutně zlí, ačkoli zpravidla tomu tak bylo, jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí. Ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu.
Umrlci byly zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svoji ženou, pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.
Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy se stalo bezpodmínečně vampýrem. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývaly s upíry.
Vlkodlaci v moderní době
V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasy literatuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokáží měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným vlkodlakem pravidelně při úplňku).
Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.
Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.
Názvy v jiných jazycích
  • Latinsky: lycanthrop
  • Anglicky: werewolf
  • Německy: Werwolf
  • Skandinávsky: varulf
  • Francouzsky: loup-garou
  • Jižní Slované: vukodlak

Čínský sovodlak

20. srpna 2007 v 17:48 | Míša |  Cizí články
Tento příběh bych spíše zařadila do rubriky "proměny ve zvířata", tu ovšem zatím nemám zřízenou a asi ji ani zřizovat nebudu. Z toho důvodu ho nechávám zde.
Čínský sovodlak:
V polovině 17. století začaly v jednom čínském kantonu hromadná dětská úmrtí. Lidé si brzy povšimli, že v době jejich smrtelného zápasu se poblíž vždy vyskytuje sova.

U umírajícího dítěte tedy začal vyčkávat lucištník a číhal, až se sova objeví. Když přilétla, podařilo se mu jí postřelit a ihned se vydal po krvavé stopě, kterou za sebou zanechala. Ta ho nakonec dovedla až ke služebné, ležící na zemi s prostřeleným hrudníkem. Zjistilo se, že v noci vždy vylétala živit se dětskými mozky. Poté, co byla zaživa upálena, epidemie dětských úmrtí ustala.

Podoba vlkodlaků - Můj článek! ©

20. srpna 2007 v 17:48 | Míša |  O vlkodlacích
Podoba vlkodlaků
Vlkodlaci v lidské podobě se vlastně nijak zvlášť neliší od lidí. Na internetu se v jejich popisech vyskytují věci jako zašpičatělé uši, srostlé husté obočí, chlupaté nebo drsné dlaně, atd.
Ty uši jsou celkem možné, ne však nijak závratně špičaté, vlkodlaci přece nejsou elfové. Obočí by tak taky mohlo vypadat, určitě však ne jen u vlkodlaků. V dnešní době si ho však může kdokoliv jakkoliv upravit, takže je to bezpředmětné.
Zato chlupaté dlaně vyřazuji rovnou. Vždyť právě dlaně jsou jediné místo, kde snad žádný savec chlupy nemá. Drsné být mohou (konečně po nich chodí, ne?), ale to může mít i spousta lidí od práce.
Pokud byli vlkodlaci v lidské podobě, nešlo většinou poznat, že jimi jsou. U těch upálených se totiž vždy objevil nějaký "bonzák", který oznámil, že je viděl při proměně.
Podobou proměněných vlkodlaků se mnoho článků nezabývá, tenhle však bude.
Možná by vás zajímalo, že můžete zapomenout na všechny ty fantastické tvory z filmů jako má sestra vlkodlak (1,2) nebo Harry Potter (prof. Lupin). Proměnění vlkodlaci určitě nejsou bez chlupů a už vůbec se nepohybují po dvou zadních nohou. Vlastně se téměř neliší od normálních vlků. Jsou jen někdy větší, možná silnější a hlavně, nejsou vlci. Někdy se k popisům ještě přidává, že jim září oči, ale kdo ví. Od psích (tedy i vlčích) očí se odráží světlo a může to vypadat, jako by zářily, i když nezáří.


Kniha Vlkodlaci – Varování!!!!! - Můj článek! ©

20. srpna 2007 v 17:47 | Míša |  O vlkodlacích
Kniha Vlkodlaci - Varování!!!!!
Přes internet jsem si poměrně nedávno koupila knihu s názvem Vlkodlaci od Pavla Housera. "Hurá, knížka o vlkodlacích!" říkala jsem si, když jsem začínala číst. Ale ani byste nevěřili, jak rychle se mé nadšení změnilo ve zděšení. Knížka je menší, než čtvrtka papíru A4 a není ani moc tlustá, takže jsem ji brzy přečetla. A těch nových vědomostí! Věděli jste například, že existují vlkodlačí vany, které jsou nezbytnou součástí každého doupěte, že městský vlkodlak potřebuje doma místnost s oběšenými kočkami tak, aby se ocasy jen těsně nedotýkaly podlahy, že vlkodlakovy knihy spolu rozmlouvají, když v. není doma, že mají doma chycené pegase, kdyby se chtěli proletět, nebo (chyťte se židle ať nespadnete) že vlkodlak rád počítá na kuličkovém počítadle, které u něj doma taky nesmí chybět? Myslím, že ne, co?
Už jen proto vám chci říct, že pokud uvažujete o koupi, nedělejte to. Je to škoda 62Kč. I těch pár peněz se dá použít lépe. A pokud si ji náhodou koupíte, tak tomu propána alespoň nevěřte, nechci za čas psát článek o tom, že počítadlo už vyšlo z módy pomalu i ve školkách.